Zveřejněno se souhlasem autorky, Ireny Lukešové, ch.s. Cassiepia  http://sweb.cz/cassiepia - a to z jediného důvodu - mně i mé ženské to přijde fakt vtipné a trefné... (jí víc vtipné, mně víc trefné... :-) - jo a nezměnily jsme ani písmenko...

Homo kynologicus

(popis,  výskyt, způsob života, etologie, potrava, rozmnožování a pohlavní dimorfismus)

Homo kynologicus, čili člověk - kynolog, je poměrně hojným poddruhem člověka moudrého (Homo sapiens).
Popis: Morfologické rozdíly mezi člověkem moudrým a kynologem jsou nepatrné. Výrazné odlišnosti zaznamenáme pouze v oblečení. Kynolog se nejčastěji vyskytuje v riflích, šusťákové soupravě, maskáčích, kraťasech a botaskách, ve společenském oděvu jen velmi sporadicky (např. na výstavách). Oblečení bývá obaleno odumřelými chlupy a bahnem.
Výskyt: Zatímco Homo sapiens je takřka kosmopolit (tj. vyskytuje se hojně po celém světě), s kynologem se setkáme na výstavách, svodech, bonitacích, závodech, agility, kynologických cvičištích, střihačských soutěžích a v přírodě. Kynologové žijí ve smečkách.
Etologie (chování): Kynologové jsou družní, hovorní (pokud se hovor týká psů), mají smysl pro humor a nebývají přemrštěně čistotní.  K ostatním lidem se chovají nevšímavě, ale v případě verbálního nebo dokonce fyzického napadení okamžitě tvrdě zakročí. Zatvrzelému a agresivnímu odpůrci kynologie může být rozzuřený kynolog velmi nebezpečný, zejména je-li podpořen smečkou jedinců svého druhu, případně druhu Canis familiaris (pes domácí). K příslušníkům vlastního druhu jsou kynologové velmi přátelští, ochotně se podělí o potravu, nikoliv však o tituly na výstavě. Ve výstavním kruhu nebo v různých soutěžích se z kynologů stávají rivalové, kteří dovedou bojovat velmi tvrdě a ne vždy čestně. Třebaže jsou kynologové v jádru dobrosrdeční, nic je nepotěší tolik, jako když si konkurence koupí psa, kterému nenaroste zub.
Kynologové rádi fotografují. Důvodem je potřeba zdokumentovat krásu, případně výkon svých psů. Psy fotografují převážně ve výstavním postoji, visící na rukávu, případně obklopené získanými poháry. Často fotografují i psy svých soupeřů. Snímek exteriérově kvalitnějšího psa konkurence je pak příčinou kynologových depresí.
Způsob života: Kynologové nejraději obývají osamoceně stojící objekty s velkým pozemkem. Mnoho kynologů je však vzhledem ke svým finančním možnostem nuceno žít i v oblastech hustě osídlených druhem Homo sapiens. Takoví kynologové jsou zpravidla nešťastní a frustrovaní, neboť okolní prostředí je omezuje v jejich přirozených potřebách, mezi něž patří např. život ve smečce, značkování teritoria a volný pohyb. Držení kynologů ve městech a na sídlištích lze bez nadsázky definovat jako týrání.
    Obytné prostory kynologů se vyznačují charakteristickými rysy. Koberce (pokud se vyskytují), bývají skvrnité a nábytek je ohlodán, stejně jako dveře. Výška okusu odpovídá kohoutkové výšce chovaného plemene, stejně jako velikost stop na ložním prádle. Na zdech se hojně nacházejí krátery Ngorongoro.Veškeré bytové textilie jsou pokryty dlouhou, případně krátkou srstí.  Jen výjimečně jsou bezsrsté, propadl -li kynolog kouzlu naháčů, pudlů, nebo jiných nelínajících plemen.
Navštíví-li kynologa průměrný příslušník druhu Homo sapiens, je šokován, uslintán, umazán a ochlupen. Jen obtížně si hledá místo na slunci, nebo lépe řečeno na sedací soupravě.
    Ve všech obytných prostorách se hojně vyskytují pískací hamburgery, míčky,  gumové slepice a kosti z buvolí kůže v různém stadiu rozžvýkanosti.
    Koupelna kynologa je zavalena lahvičkami se šampony, kondicionery, balzámy, prostředky na růst srsti,  proti lámavosti,  proti statické elektřině, proti blechám, pro lesk srsti, na čištění očí, uší, zubů, na odstranění zacuchanin a na zvýraznění barev srsti, případně na odstranění nežádoucího barevného nádechu srsti. Hygienické prostředky samotného kynologa se omezují na mýdlo s jelenem a kartáček na zuby.
    Pokud k obydlí kynologa patří pozemek, nese i on charakteristické rysy. Kolem řádného oplocení vedou bahnité stezky, na pozemku se nevyskytuje žádná živá drůbež a žádné záhony.
    Samotnou kapitolou je dopravní prostředek kynologa, jeho osobní vůz. Obvykle bývá z pochopitelných důvodů typu kombi a v nákladovém prostoru se povalují vodítka, košíky, pešky či různé postroje. Auto je zřídkakdy umyto a  jeho blatníky jsou často to jediné, co v blízkosti kynologa a jeho smečky dokázalo bez úhony vykvést. Na zadním skle nacházíme pak obvykle samolepku s rodinným miláčkem, takže před výstavou si stačí projít parkoviště a máme zhruba představu o zastoupení jednotlivých plemen. Automobilu nevěnuje kynolog žádnou zvláštní pozornost, protože pro něj neznamená skutečně nic jiného než dopravní prostředek.
Potrava: Kynologové se zřídka vyskytují v místě svého trvalého bydliště, a tak se obvykle živí potravou dostupnou na kynologických akcích. Nejčastěji to jsou pikadory, bramboráky, langoše, kuřecí stehna, klobásy, zmrzlina a pivo. Ani doma nevěnují přípravě vlastní potravy zvláštní pozornost, zohledňují zejména finanční a časovou nenáročnost pokrmů.
Rozmnožování a pohlavní dimorfismus: Skutečnost, že děti nelze  vystavovat, používat k aportování kachen, ani  zapřahat a i jejich základní výcvik je náročný a s nejistým výsledkem, je důvodem, proč samičky kynologů, kynoložky, mají jedno, maximálně dvě mláďata. Výchovou ve smečce je dán perfektní základ pro to, aby z dětí vyrostli dokonalí kynologové. Smečka zpočátku mládě kynologa bezvýhradně chrání, postupem času vychovává a vštěpuje mu základní pravidla slušného chování. Časem si mladý kynolog dokáže vybojovat v hierarchii smečky svou pozici a připravuje se tak na okamžik, kdy se stane, hned po rodičích, nejvýše postaveným jedincem. Matce - kynoložce, tak odpadá spousta práce a začíná se věnovat svému mláděti intenzivněji v okamžiku, kdy ho lze přihlásit na soutěž Junior handling, zasvěcovat ho do výcviku nebo úpravy psů.
    Kynoložky se výrazně odlišují od samic druhu Homo sapiens. Sejdou-li se dvě ženy moudré, proberou spolu manžela, děti a Esmeraldu, sdělí si vzájemně nové recepty z časopisu Tina a na závěr se shodnou, že ta nová blůzička paní Vopršálkové je skutečně rozkošná. Dvě kynoložky spolu dovedou klábosit rovněž zcela neúnavně celé hodiny, ale obsah jejich rozhovoru je diametrálně odlišný. Téma "manžel" zcela vynechají, o dětech se zmíní jenom potud, pokud zaznamenaly nějaký kynologický úspěch a dále hovoří výhradně o tom, jak Aris (Chanel, Brit, Simon, Ayka) dopadli na výstavě (bonitaci, závodech), proberou receptury krmiv a vzájemně se shodnou na tom, že ta fena, co si Vopršálková přivezla z Dánska určitě nestojí za ty peníze, poněvadž je strmá na zadek (má reakci na střelbu, dlouhý chlupy, krátký chlupy, nebo světlý oko). Muži -  kynologové diskutují o stejných tématech jako kynoložky, zatímco muži Homo sapiens hovoří výhradně o sexu, fotbale a politické situaci.
 Žena kynoložka si nikdy nestěžuje, že nemá co na sebe, ale stěžuje si, že nemá co vystavovat, co cvičit nebo s čím závodit (všichni psi už mají všechny možné tituly a zkoušky, je třeba koupit nového, nebo si nechat štěně). Manžel kynoložky musí být srozuměn s tím, že když se vrátí z práce (a najde čirou náhodou manželku doma), na kuchyňském stole nestojí teplá večeře, ale pes a drahá polovička nesvírá v ruce vařečku, ale kartáč, nůžky nebo trimovací nůž. Jak už bylo výše uvedeno, kynoložky nesledují stupidní televizní seriály, ani nečtou slaboduché románky, ale po večerech studují odbornou kynologickou literaturu, ročenky, zpravodaje a katalogy. Znají perfektně rodokmeny a výsledky psů svých přátel ,ale dělá jim potíže vzpomenout si, jakého pohlaví jsou kamarádovy děti. Vaří levně, rychle, nepříliš chutně a málokdy. Jejich specialitou jsou chlupaté knedlíky, chlupatá sekaná a chlupatá polívka z pytlíku.
    Pohlavní dimorfismus je u Homo kynologicus nevýrazný, protože příslušníci obou pohlaví se stejně oblékají a chovají.Pakliže kynoložka, nebo kynolog mají za životního partnera obyčejného příslušníka druhu Homo sapiens, nastává boj, který končí často rozvodem. Jen v ojedinělých případech lze udělat z obzvlášť tvárného jedince člověka moudrého kynologa, ale stojí to spoustu času, energie a nervů a mnohem lepší je se nežádoucího partnera zbavit a oženit či provdat se za  kynologa.
    Některé ambiciozní kynoložky si však  záměrně pořizují manžely - nekynology. Důvodů je několik. Manžel - nekynolog nepředstavuje žádnou konkurenci v kruhu ani na závodech, nemá odlišný názor na výběr krycího psa (protože nemá žádný) a nezabírá si pro uspokojování svých kynologických potřeb nejnadějnější psy chovatelské stanice. Na druhou stranu s ním nelze rozumně pohovořit, neboť dysplazii považuje za plemeno a Junior handling za prodej štěňat. Když si pak kynoložka uvědomí, že takovýto manžel zabere v posteli stejně místa jako dospělý dobrman a sežere toho bezmála tolik jako sedmnáct čivav, nezřídka má chuť podat žádost o rozvod. Důvodem, proč to neudělá, bývá skutečnost, že potřebuje někoho, kdo by zvedal psy do vany, fungoval coby tažná síla při transportu výstavní klece a v neposlední řadě to všechno sponzoroval.
    Druh Homo kynologicus se dále dělí na mnoho dalších řádů, např. Homo kynologicus var. drillus (člověk - výcvikář), Homo kynologicus var. musherus, Homo kynologicus var. agiliticus, atd. Řády se dělí na čeledě,  lidově zvané např. ovčákáři, pudlaři, chrtaři, dogaři, atd. Některé čeledě mají své podčeledě, např. chrtaři se dále dělí na vipetáře, barzojáře, atd. Jednotlivé řády, čeledě a podčeledě se od sebe v maličkostech liší (výstroj, výskyt, chování), ale výše popsané základní rysy druhu Homo kynologicus jsou zachovány.
    Příslušníci druhu Homo sapiens, kteří se povýšeně nazývají "normální lidé" pevně věří, že se jim podaří nejrůznějšími sankcemi a utlačováním kynology vyhubit a vytlačit na okraj společnosti. Navzdory jejich snahám nejsou kynologové ohroženým druhem. Jako jediní savci se dokáží rozmnožovat také nepohlavně, a to nákazou. K ní může dojít u kohokoliv (zejména u dětí a mládeže, a to i protikynologicky naočkované). Největší ohniska nákazy jsou na kynologických akcích.

Na základě rozsáhlé etologické studie druhu Homo kynologicus zpracovala
Ing. Irena Lukešová, chovatelská stanice pudlů Cassiepia

(zveřejněno v časopise "Svět psů" 10/99)