Moji lidé...

 Já vím, já vím - slíbila jsem to už dávno... A ne že by se mi do toho nechtělo nebo se mi snad moji lidi měnili nebo tak, jenom teď pořád jezdíme na jedno príma místečko, kde prý budeme za chvíli říkat "doma" - no a nechtějí mě pustit k počítači, když se vrátíme... No ale teď už vám je konečně představím. Možná bych měla začít od toho největšího a  nejstaršího, ale tenhle živočišný druh nijak zvlášť nerespektuje jako vůdce toho nejstaršího, ale toho, kdo nejvíc štěká a není přeštěkán, takže musím začít od NÍ, od paničky... Ona je stejně moje nejvíc ze všech... 

Tak tohle je Ona, to mám doma:    - V1

Tahleta mě krmí, venčí, běhá se mnou venku, taky se se mnou mazlí a hraje si, někdy ale otravuje s česáním, kartáčováním, leze mi na zuby a ještě k tomu po mně chce, abych stála na stole a tvářila se u toho, že to je to, co dělám v životě ze všeho nejraději - no, to se jí se mnou zas tak nedaří, ale zato jí občas udělám dobrovolně radost a když na mě zavolá, občas i přijdu... Myslí si, že když mě bude tahat autem dostatečně často,tak se mi přestane dělat špatně - ale já na to jdu promyšleně... když si mě veze na klíně a celou cestu mě hladí, tak jsem v pohodě a ani neslintám! Ale běda, jak mě dá na zem nebo dokonce místo mě hladí to kolo, jak mu říkají "volant" a sedne si dál ode mě! Schválně jí to tam celé poslintám a když hned neposlechne - tak jí to i poblinkám! To má za to! A už vůbec ať na mě nezkouší to, co vymyslela kdysi - takovou žlutou plastovou bednu, že prý mají pejsci jezdit v ní, kvůli bezpečí nebo co... No nevím, o čí bezpečí se tady jedná, ale mně je bezpečně líp u ní na klíně. A jaká je? Příliš často mění barvu srsti, zejména v horní části hlavy - to jsem u žádného jedince tohoto druhu ještě neviděla. A má nepříjemný zvyk na všechno, co ji zajímá a co se jí líbí pořád blikat takovou malou krabičkou - a že já ji hodně zajímám, bliká na mě skoro pořád. Ale když jí to dělá radost, přestala jsem se už snažit jí to očuchat, olízat, sežrat - a dokonce už se nenechám ani nachytat na to, že když si dřepne, chce, abych okamžitě přiběhla k ní - většinou pak s tou krabičkou stejně couvá a prosí a kňučí, ať vydržím chvíli v klidu... Tak ji ignoruju a vypadá spokojeně... Co bych pro ni neudělala? :-) Ale ať si nemyslí, že když mě postaví před někoho, komu říká "rozhodčí" a z koho si nevím proč něco dělá, že budu panáčkovat poslušně jako ostatní! Naopak všem ukážu, že jsem svá a rozhoduji se sama o tom, jestli právě budu ladně cupitat nebo vesele poskakovat, jak se mi zachce. A když tomu rozhodčímu nestačí pár vteřin na to, aby poznal, že prostě UMÍM stát v postoji, nehodlám tak bez hnutí trčet půl hodiny, když je okolo tolik nových vůní a přátel a vůbec všeho... 

K mé samičce patří i jeden samec (nevím, zda se jedná o běžný přístup v rámci celého druhu, nebo právě ona ostatním samcům dostatečně nevoní, pravdou je, že o ni žádný jiný zatím zájem neprojevil, co ji mám - a to by mi neuniklo!). Vypadá jako docela silný jedinec:   - V2 

a troufnu si tvrdit, že na to, že původně pochyboval o Jejím zdravém rozumu, že si pořizuje malého chlupatého pejska do bytu (on je zvyklý na spíš na naše kamarády, co musí v lese honit prasata a srnky) a že se mu moc nelíbilo, že když potkám kočku, nevyženu ji hned ze dvora, ale nakonec se s ní skoro kamarádím, tak dneska mě má taky moc rád. Každé ráno někam zmizí dřív, než všichni vstanou (asi obstarává potravu, ale nedonese ji vždycky, občas absolvuje pravděpodobně velmi neúspěšný lov, nebo to sežere všechno sám, ona ho ale i přesto radostně vítá a vyhrabe nějaké zásoby), ale když přijde, nažere se a lehne si, jdu ho hned zahřát a umýt a i když protestuje, ať ho neolizuju, stejně vím, že se mu to líbí... :-) Komu by se to také nelíbilo, že? Na Jeho zavolání venku ale zpravidla neslyším (on není šéfem mé smečky) a jeho velice rozčiluje, že dokážu být opravdu zásadová, a tak se se mnou k mé velké radosti musí chodit venčit Ona. Jinak On daleko méně štěká a má zcela stálou barvu srsti, dokonce na celém povrchu těla - jinou, než zelenou jsem u něho ještě neviděla... To je zase na tento druh až podivné... ale všimla jsem si, že v jeho okolí se pohybuje většina lidí se stejnou stabilní zelenou srstí, pravděpodobně se jedná o místní zvyk nebo nějakou chorobu. Jednou tomu určitě přijdu na kloub. 

No a moji lidi mají dvě mláďata - samečky. Ten z dřívějšího vrhu (oni se vůbec vyznačují velice málo početnými vrhy - ve většině případů se rodí pouze jedno mládě, a proto zůstává doma. Pouze zcela výjimečně se mládě nakonec dostává do jiné rodiny, to když je opravdu slabé, nebo rodina finančně velice nezaopatřená...) se moc rád mazlí a hraje si se mnou. Vypadá většinou takhle:  - VN1 

a jeho zvláštním znamením je zejména to, že neustále vydává různé zvláštní zvuky, připomínající traktory a podobné technické příšery, na rozdíl od nejmladšího z mých lidí, samečka ze zatím posledního vrhu (ačkoliv si chtěli nechat samičku, prý už žádný další vrh neplánují, ale nevím proč, Ona je poměrně mladá, sterilizována nebyla, pokud vím, takže tomuhle přístupu opravdu nerozumím, ale opět je to zvyk tohoto druhu, asi mají strach, aby se nepřemnožili). 

Tento mladý, velmi nadějný jedinec  - VN2 

nás připomíná nejvíce, protože velice často štěká naším jazykem, občas pravda připomíná spíše lva či jinou šelmu kočkovitou - ale hlavně používá velkou část dne úplně normálně všechny čtyři packy. Zato nemá moc rád, když se s ním jdu ráno pomazlit (když se o něj pěkně opřu, jsem vyšší než on a můžu ho krásně olizovat až na hlavě a taky to ráda dělám) a pak vyje takovým zvláštním nepřirozeným vysokým tónem (na můj vkus ho používá příliš často) - a dokonce při něm močí z očí! Ale máme spolu uzavřenou dohodu, že mu vždycky jeho přidělené žrádlo vypadne z ruky a on mě nechá to olízat tak pěkně, že už pak po něm ani Ona nechce, aby mi to bral, ačkoliv se přitom tváří nazlobeně.

Celkově mi tento druh poměrně vyhovuje, mým potřebám zcela postačuje - a i mně přidělení jedinci jsou kvalitní a neměnila bych. Samozřejmě,  u mláďat se spousta věcí teprve projeví, ale již teď se dá usuzovat na kvalitní jedince na výstavy i chov. Chrup se jim sice mění poměrně pozdě, ale ani špatný skus není vada, vylučující z chovu. Abych pravdu štěkla, vůbec těch vad,které se do chovu nepřipouštějí, má tento druh velice málo - oni si snad ty nešvary a nemoci množí schválně - ale vysvětlujte jim, že je to nežádoucí! Standardy dohromady žádné, ani nemusí projít žádnou bonitací - prostě je vidět, že si dělají, co chtějí... a přitom si pořád osobují právo rozhodovat o ostatních druzích. Ti moji například mají ještě barevného ptáka a ryby a tuhle nedávno přišli s takovým šíleným nápadem pořídit takové divné šneky nebo co to je, leze to děsně pomalu, ale je to velké a ulitu to má placatou... - no když je přivezli, opravdu jsem křičela, ale neposlouchají mně. Nakonec je mají v kotci pro mláďata, co mu říkají pokojíček, takže se s nimi aspoň nemusím rozčilovat. 

A doma jim to nestačí, musí mít něco i ve venkovním kotci - tihle ptáci jsou taky docela barevní, ale není s nimi taková legrace, jako s tím zelenáčem... :-) Ale to ještě zdaleka není všechno! Samec totiž asi trpí nějakou zvláštní touhou ovlivňovat životy tisíců jiných, protože má na mojí zahradě takové směšné boudy a v nich snad statisíce much píchalek: Nebo že by ho k tomu vedlo něco jiného? Faktem je, že lidský druh je pravděpodobně tak zoufalý, že co tyhle malé potvory vyzvrací, to On nacpe do skleniček a pak si to k nám chodí ostatní jedinci kupovat! Možná je na světě málo potravy pro lidi - a proto se asi nechtějí přemnožit a proto holt tohle budou asi všichni moji lidi napořád a žádné další nedostanu... Ale to nevadí,jsem fakt spokojená i s pouhými čtyřmi... Oni jsou totiž fakt skvělí a mám je ráda!

Zdravím smečku!