Vulcanus Perla mahagon

A jak to přišlo?

duben 2005: Jako většina věcí u mně - nejdřív snaha o "měj rozum, všechno řádně promysli, poptej se, zjisti a postupně zařizuj"

a nakonec jako vždycky impulzivně "dělej něco"...

      Když jsem konečně zjistila, že bychom se měli tak přibližně za rok přestěhovat, chytla mě taková ta nálada  "teď se Ti změní život!". Změní se toho spousta - adresa, školka dětem, pak můj nástup do práce (když nějakou najdu)... ale to jsem nemyslela. Strašně jsem se po těch letech "nicnedělání" na mateřské těšila na to, jak si budu moci zařizovat nový domeček a zahradu a také jak konečně půjdeme z patra do přízemí a děti už budou větší, takže si budu moci pořídit mazlícího pejska. Teď také bydlíme v domě se zahradou, ale pořád tu bylo nějaké ale... malé děti... a ty schody... ono je to pak choulostivé na kyčle a přece to nebudu nosit... a ráno s tím běhat přes troje dveře...

Tak jsem začala vybírat. Tibeťáčka jsem náhodou zahlédla v jedné knížce. Byl tam klasický sobolí... přišlo mi to jako krásný ideální pejsek, jen kdyby ta barva byla jiná... Nakonec zůstali dva favoriti - tibeťák a Kavalír King Charles španěl. O TŠ jsem toho stále věděla málo, tak jsem začala lovit na internetu. A pak jsem zahlédla Akinku od paní Wijacké z CHS Queen Daisy. Nádherně černá s pálením - už jsem byla zamilovaná! A já jak se zamiluju, dlouho čekat neumím... :-) Rozhodila jsem sítě a začala se ptát po plánovaných krytích na příští jaro... tuhle pasáž vynechám, bylo by to na dlouho... Nakonec jsem si vybrala typově pár pejsků a fen s pro mě "slintacím" zbarvením a domluvila si štěně z konkrétního vrhu (po particolorní fence Nefertiti) u paní Hájkové z CHS Perla Mahagon. Termín krytí - buď letošní léto nebo příští jaro. Takže podle původního plánu, maximálně kdyby to vyšlo už v létě, holt bych půl roku běhala ráno přes troje dveře a nosila štěňátko v náruči... :-) Nutno ještě na tomhle místě říct, že co se týče zajímavě zbarvených tibeťáků, nemohla jsem se neustále nevracet k páru paní Dlabolové z CHS Modrá Písnička, který si dovezla z USA - Dastíkovi a Arču. Úchvatní čerti! Ze stránek paní Dlabolové (mmch. poradkyně chovu) jsem ale získala silný dojem, že všichni black and tani jsou strašně temperamentní, doslova nepochovatelní - a tudíž jsem se bála, že takové štěně bych nezvládla. Takže raději nějakého toho particolora - ideálně holčičku stejnou jako Nefinka (Nefertiti Perla mahagon).

A pak to přišlo. Každý den hodiny a hodiny na netu, hltala jsem obrázky a stránky chovatelů a klubu a zahraniční odkazy a výsledky z výstav a dokola prohlížela stažené fotografie... pak jsem si spočítala, že když se moje "domluvené" štěňátko narodí někdy začátkem příštího léta, mně akorát skončí mateřská a nebudu se mu už moci tolik věnovat... a když jsem to už poněkolikáté dokola vysvětlovala manželovi (chudák) a zároveň nahlas připouštěla, že to běhání přes troje dveře by se asi dalo přežít, najednou se ozvalo jeho unavené: "Tak si ho prosím Tě už pořiď!!!" Ne, že bych potřebovala jeho svolení :-), ale byla to ta poslední kapka. Byla sobota ráno a já si v ten moment uvědomila, že všechna štěňata, o kterých jsem ještě nedávno věděla, jsou už ale prodaná. Obvolala jsem zbytek inzerátů a nic. "Co tenhle?" ukazoval manžel Petr na inzerát z Modré Písničky. "To ne, ti budou už jednak dáááááávno pryč, to jsou potomci těch krásných amerických čertů, a jednak to jsou ti nepochovatelní. To bych nezvládla..." Kde se ve mně o pár minut později vzala ta víra zkusit paní Dlabolové přece jen zavolat, to netuším. Bettynku si chtěla původně nechat, a tak tam byla... a zcela jistě na mě čekala. Tak jsem to na paní Dlabolovou po telefonu vychrlila a když řekla, že Betula není nepochovatelná a extrémně temperamentní, ale mazlivá, už jsem ji nenechala ani nadechnout. Poslední, co řekla, bylo něco jako "do zítřka se vzpamatuji a psychicky se na to připravím a pak si přijeďte" - nevím, jestli se psychicky připravovala víc na mě nebo na loučení s Betulkou. Asi na obojí.

Neměli jsme nic. Ještě že existují supermarkety, které mají v sobotu otevřeno - a s nimi i jejich přidružené obchody. V jednom takovém chovatelském obchodě jsme nakoupili pelíšek, misky, hračky, granule, konzervy, tvarohy, kondenzovaná mléka, piškoty, psí sušenky na chválení... a druhý den dopoledne jsme si pro ni jeli. Ještě si vybavuji, jak se mě Petr kousek před jejich domem ptal, co budu dělat, když se mi nebude líbit. (Mmch. to nebyla tak špatná otázka, nevím, co bych dělala, já jsem si nic takového nepřipouštěla...) Doufali jsme, že bude pěkně barevná po otci, matka tu bílou nemá... A pak jsme se potkaly! Já a moje Betty... Tenhle dle standardu ostražitý pes mi olízal celý obličej, radostně po mně skákal a mazlil se a mazlil. Se mnou, s dětmi, s Petrem, později s každým kdo přišel na dvůr (vybavuji si radu, že ji mám postupně zvykat na lidi, aby na sebe nechala sáhnout i cizího - kvůli výstavám... tak tenhle výcvik máme zvládnutý! :-) )... Nebylo pochyb o tom, že pokud jsem chtěla tmavé krásně barevné štěně na mazlení, které by na mě nebylo příliš temperamentní a moc neštěkalo na návštěvy, byla Betty ztělesněním tohohle přání.  Jo, ještě si neodpustím k tomu štěkání - první týden nic a pak se to stalo! A teď? Štěká jen na mě, když jí moc dlouho míchám svačinku a ona už ji chce... nebo na cizího psa, třeba když se zahlédla na poklici od auta... :-)

Bettynka si okamžitě zvykla na nás i na svůj pelíšek, v noci vůbec nekňučela, papala od začátku krásně, loužičky a občas i nějaký ten kopeček na koberci jsme odbourali křeslem, strčeným na noc do dveří, běháme přes troje dveře pozdě v noci i brzy ráno, ale nenosím ji, už se naučila po schodech... prostě učíme se teď jedna od druhé a jsme spolu. Jen ta cesta autem, ta nám pořád nedělá dobře. Zatím to pořád zkoušíme naučit krátkými cestami (každý den 2km do školky, pak na vodítko, to už jsme se také naučily), ale možná nakonec budeme muset přece jen papat prášky. To se uvidí.

 A samozřejmě - ta domluvená partikolorní holčička od paní Hájkové rozšíří naši rodinu tak, jak bylo původně plánováno, beztak by Bettynce bylo smutno, až budu chodit do práce... :-) Jen teď už nebudu nedočkavá a vydržím. Mám Betty.

Po čtyřech měsících…

srpen 2005: Když si teď po sobě čtu předchozí řádky, musím se smát… Je to ta samá Betulka a přece je tolik jiná! Loužičky a občasné hovínko v obýváku odbouráno křeslem? Ano, ovšem jen do té doby, než se naše malá milá Betulka naučila pěkně s rozběhem křeslo přeskočit. My jsme to vůbec netušili, nevím, jak dlouho chodila spát na mé oblíbené křeslo… Nedalo se to zpočátku podle ničeho poznat. Poctivě chodíme čůrat ven ještě kolem půlnoci a pak ráno hned po probuzení, takže Betty zvládá počkat. Jenže se mi takhle jednou stalo, že jsem jela na delší nákup a jak jsem se nevracela a ji jsem, chudinku, nechala samotnou, prostě se mi šla „pomstít“. Naprosto natruc mi počůrala gauč a nechala mi i hovňajska na koberci. Nejdřív jsem nechápala, jak se tam dostala, když přece křeslo bylo na svém místě. Ale v nestřeženém okamžiku jsem ji zahlédla, jak bravurně zvládá přeskok přes překážky. Od té doby je to v podstatě pravidlem – jakmile ji nechám doma samotnou, najdu loužičku (naštěstí už jen na koberci) i nějaký ten „poklad“… hloupá tedy není… :-) 

Štěkání – to byla opravdu disciplína, kterou hodně dlouho neprovozovala. Šetřila si totiž hlasivky na později, tedy na teď a na všechna příště. Zpočátku fakt štěkala pouze na svůj odraz, pak na plyšáky našich dětí (dneska jim je pro jistotu radši oslintá, případně rozkouše), ale teď mi jako správný tibeťák (ach!) hlásí každý pohyb v okruhu tří set metrů kolem domu. Nesnáší jednoho souseda, který tu má pronajatou honitbu – a tudíž jezdí zásadně v noci nebo brzy ráno, prostě v takovou dobu, kdy většina lidí spí – a Bettynka (upozorněná psy ze dvora) v kuchyni spustí koncert, který nemá konce… naštěstí to budí jen mne a manžela, děti spí tvrdě… němá tedy také rozhodně není… :-)

Mazlení – to je záležitost zcela v její režii. Miluje mazlení, klidně i celé hodiny… fyzický kontakt se mnou je pro ni strašně důležitý – a největší potřebu má v takových chvílích, kdy například vařím a běhám kolem plotny a kuchyňské linky – jakmile se na půl vteřiny zastavím, okamžitě si lehne k mým nohám a hlavu si položí na ně. A já musím udělat krok stranou – tak se posune a znovu si lehne na ně. A já se zase musím pohnout – a tak pořád dokola. Vydrží hodně… Když jsem v obýváku, kam má oficielně vstup zakázán, lehne si na práh a hlavu položí do obýváku a tak usne. I teď, když píšu, leží mi pod nohama u počítače. Prostě co nejblíž ke mně… Jakmile si sednu, hned se mi sápe do náruče a občas bojuje s mým tříletým synkem, který by taky chtěl :-) … Ale jakmile nechce, nebo se někde něco pohne, šustne – vyletí jak čert z krabičky a je pryč. Jak ta prohání myši! (Ale nejvtipnější je, jak se k nim plíží!) Nepochovatelná není…

Teď jsem si všimla mé poznámky „papala od začátku krásně“ – aha, nevzpomínám si – jistě jsem tenkrát nelhala, tak asi musela aspoň pár dní jíst dobře… Teď je to ale taková potvůrka mlsná! Nic jí není podruhé dost dobré (něco dokonce už ani poprvé!)… Až najdu něco, co mi bude spolehlivě žrát, spadne mi docela velký kámen ze srdce… vybíravá tedy rozhodně je!

Nevolnosti v autě jsme neodbourali – naše krátké jízdy do školky jsme raději zrušili, protože se stihla tak vynervovat a zaslintat, že mi jí bylo neskutečně líto, takže jsme přešli do fáze dvě – vozíme ji, jen když je to nutné, s Kinedrilem a přestože máme převozní bedničku, jezdí vepředu u spolujezdce, na klíně, aby měla fyzický kontakt, který ji strašně moc uklidňuje.

A jinak? I když mi udělá občas nějakou tu loužičku, okusuje nábytek a telefonní kabel, i když je občas na mě hubatá (sem tam zkusí převzít vládu u nás doma), ať štěká v noci sebevíc a při každé jízdě autem mě poblinká, přesto je to můj neskonalý miláček, moje malé štěstíčko, které všechno tohle vyvažuje láskou a oddaností, kterou mi projevuje, které mi před očima roste do krásy, které umí být dokonce i poslušné (když tedy právě chce :-) ) a bez kterého si už neumím svůj den představit.

Betulka je právoplatným členem naší rodiny a jediné, co nám teď chybí, je kamarádka pro ni, která ale snad už (tfuj tfuj, ať všechno dopadne dobře) je na cestě (roste v bříšku jisté krásky)… Takže snad se tu za pár měsíců objeví nové povídání, které už bude o obou našich zlatíčkách… do té doby zdravím smečku!

Všechno je jinak…

listopad 2005: Něco si plánovat, to je v mém případě boj s větrnými mlýny... Osud to nakonec stejně všechno zařídí jinak :-) Takže z plánované particolorní holčičky je nakonec sobolí kluk! Sice od plánované maminky, ale jinak totálně neplánovaně. Ale s Bettynkou nám to vyšlo, tak proč ne teď?

Keny se k nám nastěhoval 16.11.2005 a od první chvíle to tu slušně "šéfuje". Betynce ozkoušel všechny hračky a ona to poměrně mlčky snášela - jen o tygříka se chtěla poprat, ale "malej" vyhrál... Ale běda, když chtěla ona vlézt na mikinu, kterou Keny dostal na spaní! Ten ji hnal! 

Jestli jsme u Betty čekali týden na její první zaštěkání, Keny nám ho předvedl okamžitě. A taky vrčení a rozčilování se... a tak kousání koberců, záclon, likvidaci plyšových hraček - no máme se jistě na co těšit! Ale neberte ho, když je to takový miláček! :-)

První opravdu NAŠE!

Píše se rok 2007, konkrétně konec března, a já zjišťuji, že tu mám obrovské resty.

Betulka už je velká dospělá holka, štěkat na všechno a na všechny nepřestala, a tak jsme jí (už v novém domově) pořídili pěkný výběh, okolo kterého projde tolik výletníků, projede tolik cyklistů a proběhne tolik cizích pejsků, že si na nedostatek vzruchů stěžovat rozhodně nemůže, v autě se jí dělá špatně pořád, ale zjistili jsme, že nejvíc právě vepředu a naopak nejlépe (a to už dávno bez Kinedrilu!) to zvládá vzadu v přepravní bedničce, narozdíl od našeho opravdového Pana psa Kenyho, divočáka, tvrdohlavce a "hajzlíka", který mi ale s takovou láskou hladí tlapkami celý obličej (na rozdíl od Betulky neolizuje, ale hladí packami s velmi pozorně schovanými drápky a u toho mi jemně šmejdí čumáčkem po obličeji), že mu odpustím i to, že si občas otevře tlamu na psa, který se mu prostě z nějakého důvodu nelíbí (ještě jednou promiň Toníčku - ještě že už se Ti ouško zahojilo)... Kenymu se nikdy v autě zle nedělalo, sedí na zemi a když se nikdo nedívá, tak nahoře na sedačce :-) Je z něho krásný dospělý, velmi temperamentní tibeťák, který se velmi úspěšně prezentuje i na výstavách a dokonce si to i užívá. V postoji se nejspíš i narodil, takže se snažím mu to příliš nekazit :-) a rozhodně ho nerovnám... Hmm, když si představím, jaká bude mít jednou s Bettynkou štěňátka...! Ale to bych hodně předbíhala :-) Betulka totiž nedávno odchovala svá první (nikoliv Kenýškova, ale právě Toníčkova) miminka, z nichž samozřejmě (nevím, jestli i manželovi to přišlo tak samozřejmé - při pohledu na ostatní chovatele, kteří stále více a více rozšiřují své smečky, protože opět neodolali něčemu totálně kouzelnému, co doma ještě nemají, mu tuhne krev v žilách a já musím stále opakovat, že takhle my nedopadneme, že budu "mít rozum" :-) ) jedna rozkošná holčinka zůstala doma. Jmenuje se Amy a je po mamince black and tanka... a je to pěkný čertík... temperamentem se téměř vyrovná Kenymu (ačkoliv to není tak jednoduché) - ale na druhé straně, když se mnou týden chodila do práce, byla totální andílek a já jsem si ji nemohla vynachválit. Je prostě úžasná a je naše! :-)

A tak nám tu už běhají tibísci tři, takže nám rozhodně nikdy není smutno, hlásí nám každého vetřelce, který se na naši hájovnu jen podívá, takže se nemusíme bát, že bychom nějakého kolemjdoucího snad propásli, dělají nám velkou radost i na výstavách - a my jsme moc a moc rádi, že jsme našli to správné plemeno a že jsme si tibeťáčka nenechali utéct... Je to ten nejdokonalejší pes na světě!!!

Zpět na začátek

Prosinec 2007: Pamatujete na tu partikolorní holčičku, kvůli které co celé začalo? Ano, tu z toho konkrétního vrhu v Perla mahagon, co v tom vrhu nakonec žádná taková nebyla a tak se k nám místo ní dostal Kenýšek??? No - tak Nefinka samozřejmě nelenila a pořídila si další štěničky - a tentokrát s partikolorním psem z Rakouska, aby byli jó zajímavý... no a ačkoliv to absolutně (ale opravdu, věř mi můj drahý manželi, že ani trošku :-) ) nebylo v plánu... ... ..., tak se u nás jednoho krásného dne ocitla Fatuma - Kenyho poloviční sestřička, která vypadá přesně tak, jak jsem si to na začátku vysnila (a zlobí a řádí za všechny naše tibísky dohromady!)... Je to malý sladký ďáblík s kukučem andílka... Zatím je naše jenom napůl - a až jednou bude mít ona nějakou krásnou dcerušku, vrátíme tuto novou zajímavou krev zpět do Perly mahagon. Faty vrátila dětství i naší Amynce - ta po jejím příchodu neskutečně ožila a teď tráví obě dvě celý den honěním se a praním a škodlením, visí jedna druhé na uchu, válejí se spolu po zemi - a Betulka to celé s naprosto vyrovnaným vševědoucím pohledem sleduje... Keny na Fatynku maličko žárlí, protože mu "ukradla" pozornost Amy - ale ta malá barevná potvůrka se k němu čas od času přitulí a hodí taková očka, že jí hned odpustí...

A aby toho u Čechů nebylo málo, narodila se nám po Mikuláši druhá štěňátka, tentokrát opravu Kenýškova - a co byste řekli? Máme dvě vlastní partikolorní holčičky... a já kromě toho ještě jedno neutuchající pokušení... :-)  Jak že to bylo s tím, že já mám přece rozum a nedopadnu jako ostatní???  ... ... ... věřte, že ani já v tuto chvíli netuším, co vám tady budu psát za pár týdnů / měsíců o počtu tibísků u nás doma... :-)