Štěňata

Krytí

Pro Betulku jsme měli jejího prvního ženicha vybraného od okamžiku, kdy jsme poprvé spatřili jeho fotografii ve věku 5 měsíců - tenkrát jsem se do Toníčka zamilovala já, Bettynka do toho "spadla" později... Když bylo dohodnuto, že i Burianovi Toníčkovi Betulku za nevěstu přejí, začali jsme je na výstavách se střídavými úspěchy "seznamovat". Čekání na naše hárání se poněkud protáhlo, Betty měla interval více než jeden rok. Ale dočkali jsme se. První zářijový víkend už byla poměrně nateklá (což ovšem bývala i mnohokrát předtím, když zkoušela naše nervy :-) ) a po neděli bylo jasno. Jisté nebylo jen to, který den vlastně opravdu začala, protože naše "blizna" se čistí opravdu dokonale, to jen v to úterý už to neutajila... Kenýška jsme oddělili a jen pod dohledem je nechávali chvilkami si hrát, abychom viděli Bettynčiny reakce a změny v chování. Keny je ovšem ještě mladé trdýlko, a tak když jí donekončena skákal jen zepředu na hlavu, pochopili jsme, že tudy moc cesta nevede. Betulka nás ale přesvědčila, že příroda je mocnější a že i když pes neví, co má dělat, ona rozhodně cítí, jak se má chovat. Její namlouvací tanečky, neustálé pokoušení a odmítání, byly úžasné. Hráli si spolu předtím tisíckrát, ale takhle ne.... a od dalšího úterý (12.9.) už nám naše slečna předváděla, jak ukázkově umí tibísek dát ocásek na stranu a nastavovala se Kenymu zleva, zprava - a on chudáček pořád hledal tu hlavu a obíhal ji zpředu... Protože jsme si ale nebyli jisti, kolikátý přesně den hárání to je (minimálně osmý jistě, ale také klidně mohl být jedenáctý), a protože naše čistotná Betulinka už nebarvila vůbec a protože to nakonec nemáme k Toníčkovi daleko, jeli jsme raději hned v úterý pokoušet přírodu - abychom to nepropásli.

Největším otazníkem celého našeho vysněného krytí byl fakt, že pro oba psy i pro jejich paničky to bude poprvé.. Sice jsme měli informace o tom, že zkušená Pátanka, která se k Toníčkovi také chystala, začala hárat dřív než my, ale ta se chystala dorazit až za pár dní. Z knížek načtete hodně informací o tom, na koho se kde má a nemá sahat, jak se má nebo nemá pomáhat, ale zkušená ruka je zkušená ruka... První pokusy dopadaly poněkud marně, Bettynka stála, Toníček chtěl - ale něco tomu chybělo. Nechali jsme je proto raději odpočinout a vrátili se druhý den. Vypadalo to, že je to pomalu "přechází", a tak jsme se raději vydali za zkušenou rukou - dovezli jsme naše miláčky k paní Martině Kubové, která je vyhlášená tím, že rozhodně pozná, jestli je to k tomu... :-) No a samozřejmě, že Betulka se cestou k ní (po dvou dnech zřejmě velmi důkladného čištění) rozbarvila a verdikt byl jednoznačný - ještě je brzy.

První tedy nakonec přijela přece jen Pátanka a Toníček si užíval čtyři dny po sobě. Naše krytí "naostro" tedy probíhalo 15. a 17.9.2006 a poprvé to bylo s velmi laskavou dopomocí paní Kubové, která přijela Toníčka navštívit domů a svým zkušeným přístupem pejskům ukázala tu nejlepší cestu, jak na to. Betulka a Cartoon byli svázáni celkem 50 minut poprvé a 45 podruhé - to už to zvládli zcela sami, bez dopomoci... a všichni byli spokojeni a ve vzrušujícím očekávání...

Březost

Betulka byla vždycky velmi mazlivá a citlivá, takže po téhle stránce jsme na ní žádné změny nepozorovali. Největší změny se začaly dít na její tělesné konstituci - poměrně rychle začala sílit v žebrech... Ona bývala vždycky hodně droboučká a co se týče krmení, museli jsme ji vždycky pomalu prosit, když nebyl na blízku Keny, jakožto velmi zdatná konkurence. Jedině vedle něho se naučila vyprázdnit misku okamžitě a nenechávat si nic na potom, protože vedle Kenyho žádné potom není... Samozřejmě, že v době hárání, když byli odděleni, vrátila se opět ke svému osvědčenému způsobu - nechám to tam den, dva ustát, třeba mi tam přihodí něco jiného, když uvidí, že tohle nechci. Pomalu jsme jí do granulí začali přidávat ty speciálně určené pro březí a kojící feny - a ona je ze začátku velmi zdatně z misky vyhazovala stranou, než milostivě přijala i je.

Tři a půl týdne po krytí, dva dny před prvním ultrazvukem, Bettynka najednou vystrčila "špuntíky". Ze dne na den - najednou jsem ten rozdíl cítila - cecíky naběhly. Na sono jsem tedy 12.10. jela už s "jistotou"... Pan doktor našel okamžitě jeden plod a za chvíli ještě druhý. Víc jich neviděl, a tak měl i takové trochu skeptické řeči o tom, že když je jich málo, někdy se mohou i vstřebat... Zarazil mě ale jen na chvilku, vzpamatovala jsem se a věděla, že u nás tedy NEMOHOU a že štěňátka budou, a to nejen dvě, ale čtyři :-) Soused se zeptal svého kyvadýlka a kyvadlo potvrdilo, že budou čtyři. Akorát tvrdilo, že to bude jeden kluk a tři holky :-)

Bettynka už dostávala jenom granule pro březí feny a utěšeně přibírala. (Těsně před porodem měla 1,7kg navrch nad svoji váhu.) 7.11. k nám domů přijela jiná paní doktorka s jiným ultrazvukem a dostala ode mě "za úkol" najít tam čtyři miminka :-) Ona nejprve zkonstatovala, že obě štěňátka jsou zcela v pořádku, přiměřeně velká, s hlavičkami takových rozměrů, které by Betulinka měla bez problémů porodit - a nakonec, když jsme ji přesvědčovala, že prostě jsou schovaná pod žebry, zahlédla za jedním z nich jakýsi pohyb, který by mohl patřit třetímu štěňátku. Takže závěr - možná, že tam je ještě třetí... My jsme "věděli" své :-)

Keny k Bettynce už zase mohl jen pod dohledem a jen na chvilku, protože je to divoký neustále skákající puberťák a je mu úplně jedno, na koho skáče. Ona už ale věděla, že na sebe musí být opatrná, a tak jakmile se k ní přiblížil, ona vrčela a varovala. Ne zle, ale důrazně. A k porodní bedně, kterou dostala dva týdny před porodem, aby si v ní zvykala, ho nepustila vůbec. Moudrá ty přírodo!

Týden před termínem jsme začali měřit teplotu, abychom pak byli chytřejší a připravenější. Ale ouha, nenaměřili jsme víc než 36,5^oC, takže jsme to po třech dnech vzdali...

Porod

Bettynka mě večer, když jsem šla spát, občas volala pod schody do ložnice, že jako jestli bych se nechtěla jít radši pomazlit, že je ještě brzy... 16.11. mě ale vzbudila v noci, ve tři čtvrtě na dvě, a kňučela jinak. Naléhavěji, nešťastně... Něco se dělo. Bylo slyšet, že je bezradná a potřebuje pomoc a útěchu. Nejdřív jsem si myslela, že třeba jen cítí změnu a je vylekaná a že jí bude stačit, když jí budu na blízku. Přestěhovala jsem se tedy dolů, že si jako lehnu tam - ale to už jsem nějak nestihla. Nestačilo jí, že jsem poblíž, bylo to silnější. Nevydržela ležet v pelíšku ani půl minuty, neustále vstávala, popocházela, lehala si jinak - a kňučela. Každou hodinu jsme chodili čůrat, ráda by i na velkou, ale nešlo to (nebylo také moc z čeho brát, dva dny předtím už granulky ležely v misce poměrně ladem - jen večer předtím si ode mne vzala vařené kuřecí maso... Obvykle je to znak blížícího se porodu, ale posuďte to u fenky, která to takhle dělá běžně!). Jakmile vlezla do porodní bedny, okamžitě si pod sebe zcuchala všechny hadry, jenže i to dělala vždycky - ony jsou tibeťandy takové hrabalky. Neklamným znakem toho, že příroda opravdu volá, bylo ale i to, že Bettynka už v ty dvě hodiny ráno zrychleně dýchala. Slabiny měla propadlé, štěňátka vysoko, u prvorodiček může tahle příprava včetně funění a hrabání trvat klidně i několik dní... Jediné, co bylo už v tuhle chvíli jisté, bylo, že do práce se rozhodně nepůjde. Šéfa jistě SMSka o mé dovolené takhle ve čtyři hodiny po ránu potěšila, a tak jsem se mohla věnovat Betulce. Ta si bez přestání čistila packy - a když ne sobě, tak mně - jistě, čistota v takovou chvíli je základ :-) a pak vyzvracela to kuřecí masíčko, které jsem do ní večer s takovou radostí dostala... Já jsem si tedy raději zkontrolovala dezinfekci, nůžky, telefon na veterináře - a připravila čtyři (!) různě barevné kousky vlny, abych štěňátka mohla případně odlišit...

Postupně se jevilo čím dál jasněji, že nebudeme ten případ, kdy to trvá několik dní, než se "to" rozjede... Bettynčino dýchání bylo čím dál rychlejší a od půl šesté už začala chvílemi i tlačit. Byly to krátké, mělké stahy s dlouhými přestávkami, které se samozřejmě postupně zkracovaly... V půl sedmé jsme začaly tlačit naostro a bylo jasné, že rodit se bude ještě ráno... V sedm Betulka tlačila po pěti minutách, ale stále jen velmi krátce a lehce. O tři čtvrtě hodiny později už to bylo o něčem jiném a v 7:50 přišla na svět Angie (201g) - bílá jako andílek, jméno měla jasné od začátku. Bettynka byla zmatená, překvapená, rozhodně neměla sebemenší chuť Angie nějak pomáhat. Takže jsme s manželem holčičku okamžitě vybalili z obalů, přetrhli pupečník, vysáli vodu a pořádně ji vytřeli a jemně promasírovali. Angie dýchala a kňučela, takže jsme ji položili k mamince, která se ale polekala, odtahovala se od "toho" a tvářila se fakt vyděšeně. Nebylo na to ale příliš času, protože hned v 8:00 se narodila se svými 199 gramy i s oběma lůžky Amy (jméno, které jsem si dlouho rozmýšlela, protože několik "ejminek" už mezi tibeťandami je, ale mně se prostě fakt líbí) - tmavá, černá fenečka s bílým znakem na bradičce, o které jsme si nebyli jistí, jestli bude black-and-tan nebo tmavě sobolí. I o tu jsme se museli postarat my a spolu s Angie jsme ji pak uložili k flašce s teplou vodou, když maminka ještě zahřívat nechtěla. Po chvilce se v Bettynce jistá zvědavost nebo pud vzbudily a ona si opatrně lízla Amy, jak to chutná, co to je. Maloučko, opatrně ji lehce očistila a rozhodně se jí nebála. Zvykala si na tu myšlenku, že tam holky jsou. Přiložili jsme jí je k cecíkům a obě dvě měly sací reflex v pořádku. Následovala malá pauza, kdy by se mohlo zdát, že první veterinář měl pravdu... Ale opravdu jen malá, protože už v 8:40 na nás vykoukl partikolorní (teda zatím rozhodně černobílý) pejsek, který dostal jméno Attrey, vážil 226g a dával za pravdu minimálně druhé paní doktorce. I jeho jsme vybalili, oddělili od lůžka, které jsme dali Bettynce sežrat na podporu spuštění mléka, vytřeli, promasírovali a přiložili k cecíku, po kterém chňapl. Attrey byl o malinko větší než sestřičky, ale rozdíl byl opravdu minimální. Byl krásně pravidelně "flekatý" a barevně mezi holky nádherně zapadl - bílá, černá, on černobílý. Plánovali jsme barevný vrh - a to se beze zbytku splnilo už v tuto chvíli. Bettynka po chvilce opustila zbytek placenty a ujala se svých tří ratolestí a čistila je střídavě všechny tři. Klid opět trval 40 minut - pak jsem se rozhodla vyměnit pod "rodinkou" prostěradlo za čisté - a jak jsem mrňousky schovala k flašce a Betulku nadzvedla, abych ji přemístila o kousek dál, spustila se reakce - Betty začala tlačit a vykouklo další štěňátko. Byla už ale přeci jen poměrně unavená, a tak se o to pokoušela několikrát a vždy to zase vzdala a obal se štěňátkem zmizel. Měla jsem poněkud obavy z toho, jak zvládnu pomoci v případě, že ho zmáčkne "na půli cesty" a nebude mít sílu ho dotlačit. Přesně to se za chvíli stalo. Mít najednou v rukou osud toho malého flekatého evidentně hýbajícího se balíčku je poměrně svazující, nicméně v člověku to prostě je - a když musíte, tak to dokážete. Snažila jsem se zachovat klid a jemně, abych mu neublížila, ho z Bettynky vyprostit. Betulce zřejmě pud poradil si stoupnout a využít tak kromě své slábnoucí a mé opatrné síly ještě i gravitace - a tak to byla otázka okamžiku a malý Allister z ní v 9:20 společnými silami vyklouzl, okamžitě jsem mu pomohla dýchat - a všechno bylo v pořádku. Byl barevný jako bráška , jen byly už v té chvíli na hlavičce vidět i světlejší chloupky, vážil 196g a naprosto dokonale vyplnil volné místečko u maminčina cecíku ... Barevné provázky jsem vyhodila do koše, protože opravdu nebyly potřeba, a děkovala přírodě, že všechna čtyři (neříkal to někdo?) štěňátka jsou naprosto v pořádku a navíc tak nádherná... Poslední lůžko z Bettynky vyšlo v půl druhé, tedy 4 hodiny po narození Allistera a Betulka už se uklidnila a až na přirozenou únavu se jevila naprosto v pořádku. Na čůrání jsem ji odnesla, ale venčila se už sama :-) Jen ji trápilo neustálé nutkání na velkou, což se jí ještě nedařilo, protože "kde nic neni, tam nic neni", jak říkávala moudře moje maminka.

Po porodu

Bettynce jsem během porodu i po něm nosila do bedny misku s vodou, později pak ředěné Tatra mléko (psi po něm nemívají průjem), žízeň tedy opravdu měla. Ale co se týkalo chuti k žrádlu, tak jí ještě chvíli chyběla, takže přišel na řadu Pribináček-záchraňáček. Z misky ho samozřejmě nechtěla, takže se použila finta, která na ni zabírá - Bettynka totiž strašně ráda olizuje - a takové prsty, obalené Pribináčkem, to se musí hned omýt :-) Takže chvíle patlání, ale první energetická podpora byla v bříšku. Bettynka nebyla rozhodně natolik vyčerpaná, aby bylo třeba dělat si starosti a dopovat ji čímkoliv jiným... Od štěňátek se jí sice nechtělo, takže na čůrání jsme ji museli odnést v náruči ještě i druhý den, ale nejvíc jí vadil její neustále ulepený ocásek, najednou tak divně těžký... Společnými silami jsme ho nakonec očistily a Betulka už ho nosila veseleji.

V pátek nás navštívil pan doktor, dovezl nám sušené štěněcí mlíčko, kdyby se náhodou Bettynce nespustilo dost (druhý den se jí už nějaké tvořilo, ale samozřejmě ještě ne v plné míře) nebo kdyby náhodou nějaké štěňátko potřebovalo příkrm - a hlavně zkontroloval Bettynce bříško ultrazvukem, jestli je všechno v pořádku. Bylo. Bettynka byla pouze ještě stále příliš překvapená tou novou situací a svou rolí v ní, že občas měla tendence se před štěňátky schovat - a schovat znamená do míst, kam nikdy předtím nechodila (nebo nesměla) - běhala by po příkrých schodech na půdu, zalézala v dětském pokojíčku pod postel nebo v obýváku za skříň - chovala se zmateně. Jednou, dvakrát za den, ji to popadlo a chtěla před nimi utéct. Za dva dny už ale pochopila, že oni ji nedoběhnou, ani když prostě vyleze z bedny a lehne si dva metry od nich na podlahu nebo do jiného pelíšku - a tak se uklidnila úplně a už jim neutíká.

Krmí je vzorně a oni také krásně přibírají - Attrey se narodil o maličko větší a svůj náskok během prvního týdne svým neutuchajícím apetýtem ještě zvětšil, takže se sem tam dočkal toho, že byl od nějaké svačinky lehce připozdržen, aby ho mohli bráška a holky dohnat... Maminka jim krásně masíruje bříška - ale je to jediná fena, kterou znám, která je sice rozmasíruje, ale když se vykakají, nechá to tam, ať to někdo uklidí... No - "někdo" to tedy uklidím :-)

Myslím, že po týdnu můžu s klidem říct - všichni jsme to zvládli - a Bettynka úžasně jako vždy. Mírná zaváhání v začátku jsou zcela přirozená, je to prvnička, je mladá... - ale učí se rychle a dneska si zcela přirozeně dělí čas mezi péči o miminka a odpočinek mimo ně. Jediné, na co musím dávat pozor, je její od přírody hrabavá povaha, díky níž má tendenci štěňátka schovat a přikrývat do hader - takže ty měkké deky, které tam původně měli, už jsou pryč - a dostávají pouze lehčí materiály, aby je náhodou nezamotala moc. I tak je samozřejmě chodíme kontrolovat a hadry narovnávat - a Bettynka už se tváří provinile, když vidí, že jsme ji zase nachytali, ale ještě stále to občas zkusí :-)

Prvních pár dní jedla jenom vařené kuřecí (a slepičí) maso, s těstovinami, masové konzervy - prostě spíš to, co považuje za pamlsek - ale to samozřejmě nemůže trvat dlouho, ona i štěňátka potřebují spoustu jiných důležitých látek, které jim takovouto stravou nedodáme, takže jsme na výstavě koupili nové granule pro štěňata a kojící feny - a jelikož jsou nové, Betulka jim pomalu ale jistě přichází na chuť, čímž se jí (potažmo i mimískům) upravuje i stolice a to bylo to poslední, co ještě potřebovalo srovnat.

Celý týden také řešíme, jaké budou ta naše zlatíčka mít vlastně barvy. Angie je jasně sobolí-krémová , Allisterovi také od prvních chvil mezi černými chloupky prosvítají ty sobolí - po týdnu už je krásně vidět, že bude hodně po taťkovi, takže je to jasný particolor ... - ale u Amy a Attreye to tak evidentní nebylo - zkušení chovatelé vědí, kam sáhnout a poznají leccos, my se to všechno teprve učíme... Nicméně Amy byla námi nejdříve označená za black-and-tanku po mamince, pak jsme zaváhali (oni tmaví soboláčci se rodí taky takhle hodně tmaví) - ale nakonec jsme i po týdnu zase přesvědčeni, že opravdu bude černá s pálením - ačkoliv toho pálení možná nebude mnoho, uvidíme . A Attrey? Ani po týdnu není vidět jediný sobolí chlup. Já bych laicky řekla - černobílý particolor . Eva Hájková, která se jednak vyzná v genetice a jednak je zkušenou mnohaletou chovatelkou a navíc i výstavní rozhodčí, takže tomu přece jen musí rozumět, říká: tricolor! Ony mu ty sobolí chlupy časem vylezou a navíc je to prý tricolor i geneticky. My se bránit nebudeme, tricolor je velmi vzácné (snad i nejvzácnější, dá-li se to tak nazvat) zbarvení TŠ a vzhledem k tomu, že na jednom z míst, kde by mu mělo vyrůst pálení, konkrétně "druhé oči" má skutečně světlejší , věříme a těšíme se z malého tricolora.