Povídání z výstavy

 

19.11.2006 MVP Praha, V1, CAJC, BOB

Rozhodčí: Roberto Schill (RO)

Posudek:  

Vulcanus Perla mahagon: Velmi plachá (berte prosím s rezervou, vysvětleno níže), korektní hlava, dobře nasazené uši, dobře velké tmavé oči, dostatečně silná záď, potřebuje větší hrudník, korektní nohy, volný pohyb, dobrá srst. Výborný 1, CAJC, BOB

foto zde

"Masakr" se šťastným koncem pro nás

 

 Podzimní letňanská mezinárodka nám loni přinesla velké rozčarování (Bettynčino VDčko od pana Klimenta, stejně jako obecně jeho styl posuzování, z něhož mi utkvělo zejména to, že tibeťák nemá mít pokud možno srst a Fesin s Betulkou jsou nejspíš sestry, protože jsou si tak strašně podobné) , a tak jsme se i na tuto chystali s velkým očekáváním a smíšenými pocity. 

 

Ono se toho tedy do těch pocitů přimíchalo mnohem víc, než jsme původně tušili. Bettynčin termín porodu prvních štěňátek vycházel na pátek, dva dny před výstavou - prvnička, podle ultrazvuku dvě, s trochou fantazie tři štěňata (to jen Čechová pořád vykřikovala, že bude mít čtyři :-) ) - no prostě jevilo se pravděpodobněji, že dříve to nebude, spíš že budeme přenášet - takže Kenýškova účast byla poměrně ohrožená.  "Hlídací" soused pejskař, který tráví v maringotce u našeho plotu kromě cca dvou měsíců největších mrazů celý rok, se rozhodl letos zahájit zimní sezónu týden před výstavou a odjel do Prahy, čímž se Kenyho šance na oslnění publika opět zmenšily... Jenže soused Honza je starý dobrák, takže bojový plán byl jasný - když Bettynka porodí nejpozději v pátek, aby miminkům byly v neděli alespoň 2 dny - a budou všichni naprosto v pořádku, Honza po své účasti v Letňanech (s malou roztomilou králičí jezevčicí) přijede k nám dělat chůvu. Bettynka se rozhodla to Kenymu umožnit a přivedla svá čtyři (neříkal to někdo? :-) ) štěňátka na svět už ve čvtrtek,  abychom byli klidnější. Všechno bylo v nejlepším pořádku a na Honzu se dá bezpečně spolehnout, takže jsme se chystali dobývat Prahu. 

 

Keny byl ještě hlášen do třídy mladých (my jsme tenkrát ještě netušili, že už nebude další CAJC potřebovat), takže o CACIBa ještě bojovat nemohl, ale stále je tu ještě jeden titul, BOB (Best Of Breed - nejlepší jedinec plemene, zde konkrétně s čestným titulem Vítěz Prahy), takže rozhodně bylo "o co hrát"... Nehledě na to, že jak už jsme několikrát psali, nás fakt baví to setkávání se s ostatními vystavovateli, chovateli a přáteli tibísků, navíc Prahu máme opravdu za humny, zkrátka bylo jasno - když to půjde, jedem. Teď se mi vybavil Pepa Dvořák, se svou kouzelnou větou z představení S Pydlou v zádech "...A do toho duha!" - těm, kteří to neznají, se to asi zdá zcela od věci, ale když si představíte to předvýstavní očekávání, vzrušení, plánování, přípravy, odhadování... - a do toho neštovice! Jo jo, ať žije školka a kolektivní dětské nemoci, Honzík se nám osypal v sobotu odpoledne a navečer mu stoupla teplota. Kromě obav, jestli náhodou takováhle viróza nemůže ohrozit zdraví a život malých sotva narozených štěňátek - které se naštěstí ukázaly jako liché, neboť tento virus je virus lidský a ty na psy nejdou - vyvstala u nás doma náhle i otázka, zda opustit či neopustit a zanechat či nezanechat sousedovi Honzovi, starému dobrému pejskařovi, kromě čtyř malých novorozeňátek a jedné čerstvé prvorodičky také malé dítě (nebo rovnou obě) s neštovicemi a velmi pravděpodobně také horečkou. Ve mně zvítězila matka a jala jsem se souseda zastavit, dokud neopustil Prahu - ovšem on už byl v metru a jeho reakce byla zcela jednoznačná: "Já už jsem neštovice měl, tak o co jde? Bude v posteli? - No a co? Tak mu přečtu pohádku!" Honza se nedal zviklat a prostě přijel. A tak se stalo, že my jsme v neděli ráno skutečně s Kenýškem vyrazili do Letňan.

 

Účast nebyla nijak valná, tibísků bylo přihlášeno 13 a dva (respektive dvě) z nich nedorazili. Posuzoval pan rozhodčí Roberto Schill z Rumunska, s nímž jsme se ještě neměli tu čest setkat, ale předcházela ho pověst poměrně náročného rozhodčího - čili rozhodně ne samé výborné a zadané všechny tituly... pověst evidentně nelhala, ale skutečnost předčila očekávání asi všech účastníků. Pan Schill to bral hodně zostra. Vzpomněla jsem si na loňskou klubovku a mražení v zádech, které mnoha vystavovatelům připravil pan Redlicky z Polska. Když jsme sledovali poměr VDček a Výborných, které se objevovaly ve výsledcích plemen před námi, pochopili jsme, že zadarmo to opravdu nebude...

 

První šel statečně na řadu malý Burrberry Bohemia Crown, půlroční pejsek, kterého jsme si tentokrát pro jistotu řádně vyfotografovali dopředu, abychom doma nezjistili jako minule, že nám jaksi trochu chybí... Burberry nastoupil poprvé v dorostu a známku Velmi nadějný 1 si od pana Schilla může vézt opravdu hrdě. 

 

Pak už přišli na řadu mladí psi, tedy náš Keny a Asterix Bohemia Crown, jehož panička prohlásila, že mají prostě smůlu, že všude narazí na nás ve stejné třídě... Hm, takhle jsme jezdívaly s Betulkou vedle Vendulky a později Suppi - a víme přesně, jaký je to pocit, když v katalogu (případně už dříve) zjistíte "Je tam zase..." - ale ta radost, když se vám povede i přesto vyhrát, ta je ovšem nepřekonatelná (na Vendulku si zuby teprve brousíme, ale ta klubovka, kde jsme zcela nečekaně odsunuli Suppinku na druhou příčku, ta v nás zůstane...) - a tak i paní Kissová může doufat, že jednou Astík Kenýška porazí...  Jednou snad, ale letos to nebude :-) Keny mně opět přesvědčil o tom, že přestože mimo kruh je to neutuchající uzel energie, malý ďáblík, co se nezastaví ani na vteřinu, tak jakmile se v kruhu zastavíme, on prostě ví, že tady a teď ne - a stojí a tváří se přesně tak hrdě, jak se na správného tibeťáka sluší. Pravda, v pohybu by nejraději lítal i v kruhu, ale co byste chtěli od mladého kluka! :-) 

 

Pan Schill posuzoval velmi pečlivě zejména stavbu těla a sahal na psy daleko víc, než většina ostatních rozhodčích, což u mnohých z nich vedlo k tomu, že se mu na stole různě kroutili a hrbili, přestože předtím stáli pěkně. Ovšem největší slabinou pana rozhodčího, respektive organizátorů, byl jistý mladý muž s mastným culíkem, který mu byl bohužel přidělen jako tlumočník, ačkoliv uměl jistě mnoho jiných užitečných záležitostí ovšem kromě té, co měl předvést zde a za niž byl jistě také placen. Mladík nejen že nerozuměl anglicky, ale netušil také, že on není rozhodčí a v jeho kompetenci rozhodně není vynášet jakékoliv vlastní soudy, místo aby se snažil přijít na to, čemu nerozumí a tak nad tím prostě mávne rukou. První věc, kterou na adresu Kenyho pan rozhodčí poté, co viděl jeho poměrně skotačivý pohyb, pronesl, bylo: "Still very childish, yes?" - nemyslím si ani, že to bylo určeno do posudku, spíše zdvořilostní konverzační hláška ke mně, ale budiž... Tato věta v překladu znamená "Ještě stále dost dětský (ve smyslu hravý), že?" Mastňák (hledám vhodnější jednoslovný výraz pro onoho překladatele, ale žádný mě nenapadá) ovšem pravděpodobně rozuměl "shy" (ono se to vyslovuje dejme tomu podobně, asi zaslechl pouze jednu slabiku) a tak to bez zaváhání přeložil tak, jak vidíte v posudku: "velmi plachá". Tak jsem ho jemně upozornila, že naše velmi plachá Vulcanus je pes. Ale v posudku to tak máme, tak to tak uvádím. :-) Následovalo kupodivu správné přeložení ohledně korektní hlavy a dobře nasazených uších, načež pan Schill s pohledem hluboko upřeným na Kenýškova krásná velká kukadla diktoval: "Well-sized dark eyes..." a Mastňák mávl rukou a prohlásil "todle nevim...", ale ne tak, jako že by si tím lámal hlavu, ale jako v soutěži, kde soutěžící řekne "dál", protože prostě neví a nechce tím ztrácet čas. Samozřejmě jsme se neudržela a nadiktovala zapisovatelce "správně velké tmavé oči" a Mastňák zabral "Nojo, to je vono - jsem si nemoh vzpomenout na to slovo"... Nevím, které myslel, nicméně to po mně zopakoval a slečna naťukala do stroje. Pak přišel moment, kde pan rozhodčí prohlásil, že Kenýšek potřebuje ještě trochu zesílit hrudník a předhrudí (což si sice nemyslíme, ale pan rozhodčí má právo si to myslet) - a Mastňák zabodoval. Nejenže nadiktoval jen hrudník (asi slovo forechest neznal, tak ho logicky vynechal) - ale dodal světácky a s vševědoucím úšklebkem "Takže to je védéčko...", čímž zarazil i paní vedoucí kruhu (nebo jaká byla funkce oné dámy), která ho poupravila "No, to ještě nemusí..." a pan rozhodčí pokračoval chválou Kenyho nohou, pohybu a srsti, což ukončil slovem "Excellent." Mastňák své překvapení neskrýval, když překládal "Výborná, jo? - tak né védéčko...". Myslím, že pokud měl tento mladík nějaké ambice blýsknout se ve společnosti, měl si na nedělní dopoledne najít jinou, lepší brigádu...

 

Asterixovi po nás se už tolik nedařilo, tady si Mastňák s VéDéčkem přišel na své - upřímně nevím, co má Astík v posudku, ale jednak bych si nebyla jistá, co z toho pan rozhodčí skutečně řekl a co si Mastňák vymyslel, a jednak to bylo třetí Astíkovo VD za sebou, takže zas až tak velké překvapení se nekonalo. Je to krásný pes, nám se líbí, ale asi potřebuje ještě dozrát :-) Keny tedy obdržel V1, CAJC a stal se prvním adeptem na BOB.

 

To překvápko, které některým vzalo dech, přišlo o chvilku později, to když v otevřené třídě nastoupil Toníček, tedy Cartoon Color of Lollipop. Ani aura čerstvého desetinásobného otce mu nepomohla ve chvíli, kdy mu pan rozhodčí zespoda sáhl na břicho, což vedlo k Toníčkovu vystřelenému hřbetu, který se mu už nepodařilo srovnat. Pan Schill si několikrát zapéroval na Tondově páteři a Velmi dobrou zopakoval. Toníček nebyl zdaleka jediný pes, který se na tom stole kroutil a hrbil, naprosté většině zúčastněných tibísků prostě vadil způsob, jak na ně pan rozhodčí sahal. Ale s tím se prostě nedá nic dělat...

 

Poslední ze psů přišel na řadu Neptun Perla mahagon ve třídě šampionů. Panu Schillovi se líbil, na stole se nenechal ze své rovnováhy tolik vyvést, takže obdržel V1, CAC - a rovnou i CACIB, jakožto jediný možný uchazeč z pole dospělých psů, a také samozřejmě postup na "BOBa".

 

Ve fenách byly ve třídě mladých přihlášeny tři, ale Agnes Sněhurčin poklad ("černá Sněhurka") nechala svou sestřičku Amálku spolu s Caly Zlatý Klondike v kruhu samotné a zůstala raději doma, pěstovat nějaký ten kožíšek na zimu. Holky se snažily, ale pana rozhodčího neobměkčily - obě dostaly Velmi Dobrou (Amálka Sněhurčin poklad VD1, Caly VD2) a druhý CAJC se v Praze nezadal. 

 

Pak přišla na řadu v mezitřídě Urania Perla mahagon - a přestože zrovna ona jako jedna z mála i na stole stála s hřbetem pevným jako prut a působila poměrně jistě, halou se za chvíli neslo cosi o Dobré... Uňa skutečně dostala i zelenou stužku, ale vzhledem k překladatelským zkušenostem Mastňáka nás příliš nepřekvapilo, že v posudku má VD... Takže oficielně Urania VD1 - je to i v "richterbuchu", tedy v zápise od vedoucí kruhu... Mastňák možná trochu ulítl - byl takový "přející"... kdo ví?

 

Poslední obsazenou třídou byla otevřená - feny. Přihlášeny byly čtyři, ale i Rhea Ilia Perla mahagon prý na zimu chystá jiný, lepší kožíšek, takže zůstala doma, v ch.s. Majesty Dog, a sešly se tu tři holky sobolky, Felicitas Perla mahagon, Anetka Honzíkova cesta a její sestra Adélka (která byla mimochodem poměrně úspěšná i na světovce v Poznani - sice bez výborné, ale první místo v otevřené třídě pořád znamená, že byla ze všech přítomných fen ve třídě nejlepší!). Adélka se i tentokrát rozhodčímu líbila nejvíc, ovšem teď i s tou Výbornou a tituly, tedy V1, CAC, CACIB, za ní se umístila Felicitas V2, r.CAC, r.CACIB a i Anetka si od pana Schilla odváží cennou Výbornou 3. 

 

V pořadí Vulcanus Perla mahagon, Neptun Perla mahagon a Adélka Honzíkova cesta, jsme tedy také nastoupili o titul nejvyšší (myšleno v soutěži jedinců plemene) - a Mastňákovi jsme to s radostí nandali, když jsme si místo jeho proklamovaného VéDéčka odváželi V1, CAJC, BOB!!! Náš první BOB vůbec (Betulka na něho ještě nedosáhla, ačkoliv jí za to můžu já, když jsem ji už tak dlouho nikam nehlásila, protože jsem plánovala štěňátka) - v Kenyho 14ti měsících, na mezinárodní výstavě - a k tomu od pana Roberta Schilla, který byl opravdu přísný! To se cení! Měli jsme opravdu velikou radost a byli na Kenýška patřičně hrdí...

 

Zisk titulu BOB sice dával jednoznačně kladnou odpověď na otázku, zda jsme udělali dobře, když jsme doma nechali miminka, maminku, marody a souseda - ale na druhé straně také znamenal, že musíme Honzovi "protáhnout službu", protože s BOBem se domů před závěrečkami neodjíždí... Zprávy z domova hovořily jednoznačně o klidu, pohodě a bezproblémové situaci, takže zatímco všichni houfně balili a mizeli, my jsme zůstali do pozdního odpoledne.

V katalogu psali, že za CAJC, CAC a BOB obdržíme v kruhu medaili (škoda, že zrovna tady nedávají pohár - my jsme z těch, kteří mají na poličce ještě nějaké to místečko a pohár s písmenky BOB by se nám tam moc líbil) - takže jsme se vrátili k vedoucí kruhu, že žádné medaile nemáme - ovšem ta nás ubezpečila, že ona tedy rozhodně také ne. Že má pouze CACové... informace z katalogu jí nepřišla tak podstatná, protože jediný důležitý fakt evidentně byl, že ona nám nemá co dát. Jenže my jsme chtěli alespoň tu medaili, na které je napsáno BOB, když už ne pohár, a tak jsme se nedali - a měli jsme o poměrně dlouhou dobu o zábavu postaráno. Našli jsme místo, kde vydávali poháry pouze za CACIBy ( :-(  ) a ani tam pán netušil, jestli nějaké medaile mají a kde bychom je mohli dostat. Nakonec jsme se dopátrali ve Výstavní kanceláři, kde nás ubezpečili, že medaile za CAJC i BOB dostaneme opravdu v kruhu, když je to přece napsáno v katalogu. Skvělé... Vedoucí kruhu mi přece nemůže říkat, že má jen CACové, když oni jí nafasovali všechny... Nakonec mi neochotně přímo ve výstavní kanceláři ty medaile dali, ale tvářili se, jako že ty původní mám někde v kapse schované... :-( Nemám, fakt, ale ty medaile už dnes visí tam, kde mohl být ten pohár :-)))

 

Závěreček jsme se nakonec dočkali. Ve tři hodiny představila organizace Helppes několik psích pomocníků, kteří nosili různé předměty, rozepínali zipy a byli zajímavým zpestřením pro nás, nováčky. Pak se mikrofonu ujala paní Vladimíra Tichá, která závěrečné soutěže velmi sympatickým způsobem odmoderovala. Vytáhnout z hloučku těch, kdo vydrželi, potlesk nejen pro toho jejich pejska, ale i pro všechny ostatní, nebyl jednoduchý úkol, ale paní Tichá umí. Představila nám všechny přítomné rozhodčí, společně jsme poděkovali všem, kdo se na výstavě podíleli - a pak už to začalo - Finále Junior Handlingu (mladší a starší kategorie), Nejhezčí pár psů, Nejhezčí veteráni, Nejlepší chovatelská skupina - a pak už jednotlivé FCI skupiny - II., V. a nakonec naše, IX. Celé závěrečky měly opravdu až na tu chabou účast publika, poměrně slavnostní nádech - a přišlo mi, že si všichni rozhodčí naprosto korektně a sympaticky opravdu prohlédli každého psa nebo skupinu, kterou měli posuzovat, poctivě vybírali a v rámci omezených možností, které jim nelehké posuzování nejlepších jedinců naprosto odlišných plemen nabízí, i férově a s jasným úsudkem rozhodovali. 

 

Všichni, až na jednoho, respektive na jednu... Naši skupinu dostala k posouzení paní Chwalibóg z Polska, které se předvedlo opravdu spousta zástupců z "devítky"... škoda, že se na některé z nich ani nepodívala... :-( Mezi ně patřil bohužel i náš Keny. Asi jsme stáli špatně, nebylo tam k nám vidět... - Vulcanus celou dobu stál v krásném postoji a ani se nehnul, ale nebylo mu to nic platné. Nejde o to, že nepostoupil ani do užšího výběru, ale o to, že paní rozhodčí jistě ani neví (a ani v ten moment nevěděla), že tam nějaký tibísek byl, natož jakou měl barvu... Když už tam někdo stráví opravdu celý den, měl by jí stát alespoň za rychlý pohled - to je můj názor. Vím, že nejsem první ani poslední, kdo s tímhle pocitem odjížděl domů - ale o to méně se potom můžeme divit těm, kteří do závěreček nezůstanou a jednou rovnou, než aby tohle pokaždé absolvovali. Nebylo to zklamání z neúspěchu, byla to hořkost z marnosti.

 

Ale přesto hlavní pocit, který jsme si domů vezli, byla radost a pýcha, protože to Kenýšek konečně dokázal a ještě v takto náročném hodnocení. I ostatním úspěšným tibískům gratulujeme   a těm ostatním, s nějakými těmi nedostatky v posudku, vzkazujeme: "Mastňák kecá!!!"  a těšíme se v příštím roce - a doufáme, že s mnohými z vás také tuto sobotu na členské schůzi klubu...